V roce 1979 vstoupila Rudá armáda do Afghánistánu a toto
velmocenské dobrodružství se postupem doby proměnilo ve vleklou a
nesmírně krutou, traumatizující válku, v níž zahynuly téměř dva
milióny Afghánců a 25 000 sovětských vojáků. Zinkoví chlapci jsou
třetí knihou laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Poprvé
vyšla v roce 1989 a v tehdejším Sovětském svazu způsobila velké
pozdvižení, vášnivé diskuse a dokonce i soudní proces. Znamenala
však i předěl v autorčině životě i díle. Po dvou knihách s poměrně
nekonfliktními tématy Velké vlastenecké války se zde Alexijevičová
poprvé dostala do zásadního sporu s oficiální doktrínou i míněním
velké části ruské společnosti. Sama o svých zážitcích z návštěvy
Afghánistánu mluví jako o klíčovém zlomu ve svých úvahách o
podstatě komunistického režimu a ve své nobelovské řeči tento
okamžik popisuje takto: Musím přiznat, že jsem se nestala svobodnou
ze dne na den. (…) Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v
socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila prostá všech
iluzí. „Odpusť mi, otče,“ řekla jsem při našem setkání, „vychoval
jsi mě ve víře v komunistické ideály, ale stačilo vidět, jak sotva
odrostlí sovětští studenti (…) zabíjejí v cizí zemi lidi, jež
neznají, a všechna tvá slova se obrátila v prach. Jsme vrazi, tati,
chápeš?!“ Kniha Zinkoví chlapci není rozborem válečné situace, ani
výčtem akcí se statistikou padlých. Je sestavena z rozhovorů se
sovětskými vojáky přeživšími afghánskou válku a také s příbuznými
těch, kteří se z ní vrátili v zinkových rakvích. A právě mozaika
těchto útržků vzpomínek a úvah vydává svědectví o nesmyslnosti a
hrůze celého tažení, o mravním rozvratu a naprosté devalvaci
lidského života, jež přineslo. Má neobyčejnou dokumentární sílu a
je velmi aktuální navzdory osmadvaceti rokům, které uplynuly od
jejího vydání i od ukončení afghánské agrese.
Rímska ríša sa na vrchole svojho rozmachu dostávala do čoraz
búrlivejších pomerov, keď bola napádaná rôznymi kmeňmi spoza
vonkajších hraníc ríše a zároveň v jej vnútri vznikali rozpory
medzi samotnými Rimanmi. Marcus Aurelius sa stal cisárom práve v
takýchto pohnutých časoch. Väčšiu časť svojej vlády bol nútený
prežiť medzi vojskom v odľahlých častiach ríše v bojoch za
zachovanie jej celistvosti a v snahe usporiadať pomery po často
vznikajúcich rozbrojoch. Životné skúsenosti počas mnohých takto
prežitých rokov mu umožnili, aby si v neskoršom čase svojho života
vytvoril ucelený pohľad na ľudské bytie a strasti s ním spojené. Je
známy ako cisár, ktorý sa výrazne zaujímal o filozofiu, o poznanie
ľudskej duše, pričom bol silným zástancom stoicizmu. Marca Aurelia
preslávila jednak jeho výnimočná schopnosť udržiavať i počas
problematických pomerov celistvosť ríše a riešiť zložité problémy,
a tiež jeho filozofické dielo Myšlienky k sebe samému. Dielo
napísal v posledných rokoch svojho života a začal ho písať na území
Kvádov pri Hrone, teda na území dnešného Slovenska. V Myšlienkach
zhŕňa svoje životné skúsenosti a s umiernenosťou sa ponára do úvah
o podstate sveta a o jeho princípoch. Okrem vlastných názorov
uvádza i množstvo myšlienok iných autorov, čo svedčí o jeho
mimoriadne vysokej vzdelanosti. Myšlienky Marca Aurelia sú veľmi
pôsobivé a je z nich zrejmé, že ich autor bol znamenitý muž, ktorý
sa obdivuhodným spôsobom dokázal zamýšľať nad ľudskou existenciou.
Publikáciu dopĺňa úvodná štúdia Miloslava Okála Život a dielo Marca
Aurelia.
Stále hľadáte nejaké knihy on-line a už Vás nebaví prechádzať všetky e-shopy?
Nájdite všetky knihy, ktoré si chcete kúpiť. Pridajte si ich do košíka a nechajte nás, aby sme porovnali ceny a dostupnosť e-shopov s knihami a zobrazili Vám tie najvýhodnejšie ponuky!
Potom už stačí len prejsť do vybraného e-shopu a knihy si objednať...