Tisíc let samoty

I vnové knize se Tereza Dobiášová vrací ke starým českým dějinám. Tentokrát se ale pohybuje mimo doložitelnou historii a o to víc prostoru otevírá představám, snům a vizím. Třem sestrám, Kazin, Tetas a Liban, byly dány do vínku rozdílné vlastnosti – jedna nahlíží do minulosti, jedna do budoucnosti a jedna žije vsepětí se současností. Když se jejich síly spojí, nastane nový věk. Stejně jako vTajemství líčí autorka českou zemi jako místo, kde žijí obři a draci a kde jsou přírodní síly mocnější silám lidským. Příběh, který buduje, se samozřejmě podobá příběhu Krokových dcer, spověstí zKosmovy kroniky ale nemá společného víc, než je nutné. Kniha Tisíc let samoty opět oslavuje ženskou sílu, nicméně vykresluje ji tváří v tvář konci svého času. Se třemi sestrami přichází nový věk – doba, kdy společnost, která si svých kněžek vážila, končí a nastupuje svět založený na boji a síle: na mužích. Tisíc let samoty je román o konci mytického věku, kdy vládly ženy, o době, kdy se rodí nový svět – takový, jaký ho známe. Román o době, ve které se zanořuje svět obrů, šedivých mužů a moudrých žen. Román o době, kdy nejmladší ze sester nakreslí ve středu země uprostřed Evropy na zemi práh, který tyto dva světy od sebe s konečnou platností oddělí. Román jako sen, jako vzpomínka na to, co leží hluboko už víc než tisíc let, a přeci se na to nedá zapomenout.