Svěcenci pražské diecéze 1395-1416

Události v českých zemích v 15. století nadlouho změnily střední Evropu. Předcházel jim však dlouhodobý vývoj. Poukazuje se na mravní úpadek církve a nadměrný počet kleriků. Církevní prostředí se samo snažilo obrodit a zprávy o krizi se dochovaly převážně v církevních pramenech. K nim patří i seznamy kandidátů kněžského svěcení a jeho předstupňů. Jsou využívány při studiu církevních i obecných dějin, protože klérus patřil k nejlépe dokumentovaným složkám společnosti. Pramen Liber ordinationum cleri z let 1395-1416 je zřejmě seznamem osob, které se hlásily ke zkoušce před svěcením. Byl vydán Antonínem Podlahou v roce 1922. Systematické využití je však možné teprve s pomocí počítače. Autorka sestavila databázi záznamů v LOC. Jádro interpretace tvoří převedení jmen svěcenců, jejich otců a míst původu do srovnatelných tvarů. Většině míst bylo přiřazeno dnešní jméno a lokalizace. Původní metodika identifikuje osoby v různých záznamech. Databáze (na přiloženém CD) poskytuje bohatý zdroj informací. Objevila se řada nových pohledů na předhusitskou dobu a její aktéry. Převažují záznamy o kandidátech nižšího, akolytského svěcení. Počty záznamů i osob byly vyčísleny pro jednotlivé diecéze, arcijáhenství, kapituly i místa. Nepoměrně mnoho kandidátů se např. hlásilo ze Žatce nebo Mšena. Prodleva mezi akolytou a vyšším svěcením mohla být dlouhá. Rýsují se dvě typické varianty - pomalá (kolem sedmi let) a rychlá (do tří let). Mnoho akolytů se vyššího svěcení nikdy nedočkalo. Někteří o ně zřejmě přestali usilovat, ale zájemců bylo stále dost. Srovnání jmen svěcenců a jejich otců ukazuje trendy obliby českých světců. Častější jsou v generaci synů např. jména Prokop a Zikmund. Titul svěcení a univerzitní grad jsou zmíněny jen zřídkakdy. Systematicky jsou zpracovány záznamy o graduovaných svěcencích z nečeských diecézí a vůdčích osobnostech doby. Výsledky jsou srovnány s daty britských autorek (V. Davisové a J. A. Hoepner-Moranové) z londýnské a yorské diecéze. Předhusitské Čechy se od Anglie lišily zejména vyššími počty vysvěcených akolytů. Přístup ke svěcení na akolytu nebyl v Čechách nijak regulován. Počet kléru v Anglii byl vzhledem k počtu obyvatel mnohem vyšší než v Čechách. Anglická praxe prezentace titulů při svěcení se lišila od české. Ve starší době převažovalo soukromé majetkové zajištění, později byly tituly zprostředkovány řádovými institucemi. Možná právě tato praxe byla v Anglii účinným nástrojem k tlumení nespokojenosti chudých kleriků, na kterou se v Čechách nenašel lék.