Nerozvěšené obrazy

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize. Tento modus svébytného civilismu tu stojí v jisté opozici vůči jiné výrazné tendenci současné české poesie, již bychom mohli cum grano salis vymezit jako linii kolářovsko-wernischovskou, a je orientován spíše jmény takových básníků jako byl Vratislav Effenberger, či dnes jsou Petr Král, Stanislav Dvorský či Roman Erben. Jan Gabriel ovšem zásadně přepodstatňuje vlivy a výrazové postupy jmenovaných autorů, a skládá cosi jako neotřele imaginativní puzzle vlastního vidění a výrazu, jenž je v posledku, ve svém celku - a to není paradox - strukturován a konfigurován osobitě. Lze říci, že je to především výrazná pocitovost, cosi, co bychom označili jako jakýsi imaginativní impresionismus, který tvoří nejviditelnější silokřivky jeho skladebného úsilí. V tomto rámci, když se autor vzdá agresivních či extatických poloh a vychází třeba jen z letmého denního zážitku či z prvotní, nasnadě jsoucí glosy ke dni anebo například z povýtce jen načrtnutého erotického motivu atp., a pokud se tyto okamžiky stávají zdrojem obrazotvorných kreací, je jeho poesie nejsilnější. Cítíme-li takové prosté zkušenostní východisko, anebo jsme-li schopni je jakkoli zaregistrovat, je i celá, někdy i více či méně alogická struktura lyrické básně důvěryhodná. Takto vzniká reprezentativní nezastupitelně gabrielovský básnický tvar. Kniha Jana Gabriela Nerozvěšené obrazy je jeho čtvrtou básnickou sbírkou.