Gajstova smrt - Richard Popel

Hlavním tématem čtvrté části Popelovy volné tetralogie (Gajstova láska - Paradýzo - Paradýzo ztracené a znovunalezené - Gajstova smrt) je záměna lidské identity, možnost její ztráty a případného znovunalezení v procesu času, příběhu i v proudu jazyka, resp celé řady jazyků. V Gajstově smrti je „příběh" literární hrou současně reálnou i fiktivní, humornou i tragickou. V „tradicích postmoderny" využívá autor celé řady motivů ze známých děl světové literatury, jež domýšlí a splétá s vlastní fikcí. V tomto ohledu je příznačné, že v textu, jehož titul naznačuje „smrt", je postava „Gajsta" paradoxně ústřední a vypravěčkou je „vysloužilá prostitutka" Šeherezáda Kreuzerová, kdežto hlavní postavy z předchozích dílů, které měly funkci jakýchsi autorových „alter ego", se zde jen mihnou. Jihoamerická exotika, s níž je konfrontován „malý český svět" v Paradýzu ztraceném a znovunalezeném, nachází v Gajstově smrti protějšek v nekonečných pláních „Ruslandu" a v „divokém Kardašistánu" - krajinách, které jsou mentálně, historicky, literárně i geograficky „české kotlině" a jejím obyvatelům bohužel o dost bližší. Autorovo vypravěčské mistrovství dosáhlo v Gajstově smrti vrcholu. Čtenář je okamžitě vtažen do pitoreskního děje, v němž, řečeno s Ladislavem Klímou, „směšnost a hrůznost jsou sestry".