Evangelium utrpení - Soren Kierkegaard

Spis Evangelium utrpení přináší v sedmi pojednáních zdůvodnění a rozbor utrpení, jimiž musí věřící v životě projít, neboť jsou křesťanům Novým zákonem (požadavky života) předurčena: nést svůj kříž, jít s ním sám a nést jej tak, aby byl lehký („rozkošný“). K tomu musí věřící, nechce-li se klamat, odumřít vlastní vůli (světu – za nějž se obyčejně člověk schovává a nejúčinněji tak niveluje svoji duši a poměr k Bohu). Věřící má Krista následovat. V základu všech Kierkegaardových spisů stojí člověk před Bohem vždy jako Jedinec a i zde, v této „radostné zvěsti utrpení“, apeluje dánský „revizor křesťanství“ na jeho význam: „Neví se možná, že se otroctví znovu zavádí, a odtrhnout se od něj působí ohromnou potíž! Toto otroctví nespočívá v tom, že jeden chce potlačovat mnohé (pak by si dal člověk pozor), ale že jedinci na Boha zapomínají a více se začínají bát množství lidí, kteří se ze strachu z lidí zase začínají bát jeden druhého. Tak se vytváří množství, jež se vzdává věčného šlechtictví každému povoleného – být jedincem!“ Cesta věřícího, jak je zmíněno několikrát ve spise, není těsná, naopak je cestou sama tíseň, a tíseň je: jak se jde! Víra by se neměla obrátit ani v lehkomyslnou „záruku“ boží milosti (kritika církve) ani v těžkomyslnost, musí být smělá: směle se odvažovat a směle důvěřovat…, neboť „přese všechny omyly a návody, je totiž pravda jen jedna, jen jedna jediná, jež je Cesta a Život, jen jeden návod, jenž člověka vede opravdově k životu skrze život…“