Bázeň a chvění - Soren Aabye Kierkegaard

Rozmlouvat o víře, aniž bychom se kdy dotkli sebereflexe, pochybností a bytostné úzkosti, aniž bychom se co jen přiblížili pochopení paradoxu života a stali se Jedinci, je jako rozmlouvat o kružnici bez znalosti jejího středu. Člověk ovšem rád tlachá; více než vědět, záleží mu na tom, aby měl nějaký názor, s nímž by mohl vést diskuze a šermovat ve vzduchu se stejně „plodnými“ hlavami. Jedni se domýšlí, vyzbrojeni pokrytectvím, že si s vírou, protože jsou v kostelních lavicích, něco skutečně začali (společně s farářem, samozřejmě); druzí, vyzbrojeni nadutostí, si potrpí na tom, že se dostali svým vědeckým bystrozrakem dále – za sebereflexi, úzkost, paradox a Jedince, tedy za víru. V pátém díle knihovny S. A. Kierkegaarda, Bázeň a chvění, je možné slyšet Kierkegaarda v „dialektické lyrice“. Rozebírá ve své přísnosti otázku víry na biblickém příkladu Abraháma a Izáka: „Nekonečná rezignace je posledním stadiem před vírou; kdo tento pohyb nevykonal, nemůže uvěřit. Teprve v nekonečné rezignaci se sám sobě ukáži v nekonečné platnosti, a teprve pak se dá mluvit o pochopení života skrze víru… V každém případě zůstává víra skokem do absurdna a nadějí v nemožnost. Víra je však absurdní jen pro nezasvěcené. Staré rčení z vnějšího, viditelného světa říká: kdo nepracuje, ať nejí. Zvláštní; toto rčení totiž neplatí ve světě, který je formuloval; vždyť se znovu a znovu stává, že se nají i ten, kdo nic nedělá, a že i spáč dostane víc než pracující. Ve světě duchovním je tomu jinak. Zde panuje věčný božský pořádek, zde neprší na spravedlivé i nespravedlivé, zde nesvítí slunce jak na dobré, tak i na zlé. Zde platí, že se nají jen pracující, jen ten dojde pokoje, kdo prošel úzkostí, jen ten zachrání milovaného, kdo je s to sestoupit do podsvětí, a jen ten si Izáka ponechá, kdo dokáže tasit nůž… Znám vědu, jež chce do světa duchovního svévolně vnášet týž zákon lhostejnosti, pod nímž vzdychá vnější svět. Podle ní stačí o velkých věcech pouze vědět, jiné námahy prý není třeba. Takto však nikdo chleba nedobude a musí zahynout hlady. A co vlastně ví? Na tisíce lidí a bezpočetní v pozdějších pokoleních uměli ve starém Řecku všechna Miltiadova vítězství nazpaměť, ale jen jediný kvůli nim nemohl spát. Bezpočetná pokolení uměla vyprávění o Abrahámovi zpaměti a slovo od slova; kolik však jich kvůli němu nemohlo spát?… Absurdnost je kategorie, negativní kritérium božství či poměru k Bohu. Tím však, že věřící věří, není již absurdnost absurdní – víra ji mění… jedině vášeň víry nad absurdností vítězí… Kdyby v člověku nebylo žádné vědomí věčnosti, kdyby základem dění byla jen divoce kypící moc, jež by zmítána v temných vášních vytvořila vše, věci veliké i věci bezvýznamné, kdyby se pod vším skrývala bezedná a nikdy nedosycená prázdnota, co by byl život jiného než zoufalství? Kdyby tomu tak bylo, kdyby neexistovalo žádné svaté pouto, jež by lidstvo spojovalo, kdyby povstávalo pokolení za pokolením jako listí v lese a jedno dávalo vznik druhému jako ptačí zpěv v háji – kdyby procházelo světem tak jako loď proplouvá mořem a vánek pouští – bezmyšlenkovitá a neplodná věc – kdyby věčně hladové zapomnění vždycky číhalo na oběť a neexistovala žádná moc natolik silná, aby mu ji vyrvala – jak by byl život prázdný a bezútěšný!“ Kniha Bázeň a chvění s podtitulem dialektická lyrika, napsaná pod pseudonymem Johannes de Silentio, vychází v našem nakladatelství opět v tom nejlepším možném překladu od česko-dánské znalkyně Kierkegaardových děl, paní Marie Mikulové-Thulstrupové.