Všichni mají pravdu
Románová prvotina jednoho z nejslavnějších filmových režisérů současnosti. Oscarem oceněný film Velká nádhera, komediální drama Mládí nebo populární seriál Mladý papež. To jsou významná díla Paola Sorrentina. Italský scénárista, režisér a herec se mimo filmovou tvorbu úspěšně věnuje i literatuře. Románový debut, ve kterém autor prostřednictvím hlavního hrdiny otevřeně mluví o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog, byl nominován na cenu Premio Strega a je přeložen do mnoha světových jazyků.
Předobrazem vypravěče a protagonisty románu Všichni mají pravdu, popového zpěváka Tonyho Pagody, je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů Sorrentinova filmového debutu Přebytečný člověk(2001), ztvárněný Tonim Servillem. Jeho rodištěm je Neapol, ovšem ta, již už známe jen z dobových filmů, stará a prostá Neapol, kterou Tony Pagoda, s nímž se setkáváme v jeho čtyřiačtyřiceti „nabušenejch“ letech, co „za sebou táhne a co nepočítá“, neustále hledá a svérázně oplakává. Těžištěm románu je líčení jedné nekonečné kokainem posněžené neapolské neděle roku 1980, kdy jsou všichni už pár dní „tak nějak zlejší“; v Tonyho vzpomínkách se ale vracíme i do minulosti, do poválečné bídy a na počátek ekonomického zázraku, do časů, kdy ho tížilo panictví a kdy netušil, že svědomí člověka tíží mnohem víc. Po stovkách erotických dobrodružství a horách vyšňupaného koksu se Tony, stále otřískanější životem, ke kterému je přesto přisátý „jako polyp na útesu“, kotrmelci i pomalými obloučky „došmejká“ až do nezářné budoucnosti, do našeho nového tisíciletí charakterizovaného všeobecným úpadkem a „slovní anorexií“, která pro takového pyrotechnika bujících adjektiv a překvapivých metafor, jakým je Tony Pagoda, znamená smrt kultury a degeneraci společnosti. Kdo postrádá smysl pro nuanci, jež má pro našeho vypravěče naopak zásadní význam, mohl by Tonyho odsoudit jako cynika, kterému není nic svaté, a přitom je to jen lovec epifanií, nostalgický hledač autenticity, velké dítě, které chtělo celý život jenom zestárnout a které se na nás obrací baudelairovským oslovením „čtenáři, pokrytče, můj bližní, drahý bratře“.
