Tento dopis si nechte na památku na mě

V nacistickém Německu bylo jen v Drážďanech mezi lety 1934-1945 popraveno gilotinou 892 Čechoslováků. Většina z nich se aktivně stavěla proti německé okupaci. Dvojjazyčná česko-německá kritická edice obsahuje životopisy odsouzených k smrti a kolem stovky posledních dopisů, které mohli napsat příbuzným. V rámci projektu dokumentace této skupiny Ústavem pro studium totalitních režimů ČR a Památníkem Münchner Platz v Drážďanech se historičkám Pavle Plaché a Birgit Sack podařilo dopisy na rozloučenou dohledat a komplexně analyzovat. V obsáhlém úvodu nahlížejí na dopisy novou optikou jako na zcela specifické historické prameny. Všímají si okolností vzniku dopisů a přináší jejich obsahový rozbor. Dopis na rozloučenou mohli odsouzení na smrt napsat poté, co jim exekuční úřad oznámil, že žádost o milost byla zamítnuta. Zároveň byl dotyčný/dotyčná informován o čase konání popravy. Tyto informace se odsouzení dozvěděli v předvečer nebo v den konání popravy a na poslední dopis tudíž již nemohla přijít žádná odpověď. Toto definitivum, jakož i vědomí blízké smrti, činí z dopisů na rozloučenou jedinečný dokument svého druhu. Dopis mohl být napsán v rodném jazyce, což s ohledem na přísnou regulaci ostatní vězeňské korespondence znamenalo jisté privilegium. Pro správný výklad problematiky posledních dopisů je též důležité, že stejně jako ostatní písemný kontakt z vazby podléhaly cenzuře. V mnohých listech se tudíž objevují vygumovaná nebo začerněná místa. Vězni s cenzurou počítali, proto je při interpretaci dopisů nutné brát v potaz i autocenzuru pisatelů. Autory většiny dochovaných dopisů z Drážďan jsou lidé odsouzení k trestu smrti kvůli účasti v protinacistickém odboji. Dva z pisatelů byli odsouzeni kvůli nařízení o držení zbraní. Jedna žena a pět mužů bylo popraveno kvůli kriminálním deliktům, k nimž patřila černá porážka, krádež nebo podvod. Dochovaná dokumentace většiny těchto případů nenaznačuje, že by se jednalo o činy, které by měly konkrétní politické pozadí. Neodvedené nebo odcizené zvířectvo nebo jiné zboží zjevně sloužilo těmto lidem pro vlastní potřebu, případně k zaopatření rodinných příslušníků. Mnozí Češi se pravděpodobně necítili být vázáni dodržováním rigidních hospodářských nařízení, která sloužila k udržení chodu německého válečné ekonomiky. Z tohoto důvodu se někteří z těchto odsouzených ve svých dopisech na rozloučenou označují jako nevinní. Ostatně podobně situaci vnímaly i německé justiční orgány, které interpretovaly delikty typu černý obchod zpravidla jako akt odporu proti okupaci.