Tajné zbraně třetí říše - Ivo Pejčoch

Součástí dějin druhé světové války se staly na svou dobu technicky pokročilé zbraňové systémy, vyvíjené inženýry Hitlerovy třetí říše. Dodnes představují publicisticky vděčné téma, a autoři takzvané literatury faktu se často předhánějí v popisech fantastických zbraní, které mohly zvrátit běh dějin, kdyby Němci měli k dobru jenom několik měsíců. Jaká je však realita těchto „zázračných“ zbraní? K jaderné bombě měli němečtí vědci daleko a vývoj by si nesporně vyžádal ještě řadu let. Podobně tomu bylo s často zmiňovaným Sängerovým kosmickým bombardérem, zde by si vyřešení technologických problémů vyžádalo řádově desítky let. I projekty pokročilých stíhacích a bombardovacích letounů, poháněných proudovými motory a využívajících nejmodernějších poznatků aerodynamiky, by potřebovaly k zahájení sériové výroby několik let. Tajně testované létající talíře nebo často zmiňovaná tajemná zbraň Die Glocke (Zvon) se již zcela vymykají serióznímu historickému bádání a patří na stránky románů science fiction. Na druhé straně je však nepopiratelnou skutečností, že německé konstrukční kanceláře dovedly na dobový vrchol celou řadu druhů vojenských systémů, například ponorky, reaktivní letadla nebo raketové zbraně. Posledně jmenovaná kategorie se stala i námětem této knihy. Následující kapitoly se věnují vývoji a případnému nasazení německých raketových zbraní v letech druhé světové války, ovšem pouze nepilotovaných. Raketové stíhací letouny, představují samostatné a značně odlišné téma, určené spíše do knihy o vývoji německých bojových letadel. Kniha je rozdělena podle jednotlivých kategorií, pokusných dálkových raket, odvetných zbraní, nasazovaných v posledních měsících války, protitankových, protiletadlových i protilodních střel a konečně dělostřeleckých raket. Je třeba předeslat, že v knize je popisováno několik typů, které raketovými zbraněmi nebyly, ale jsou tak či onak s touto kategorií spojeny. To se týká známé letounové střely V-1 nebo obřího reaktivního kanónu V-3, ale také řízených či klouzavých bomb. Systémy navádění, podobným technologickým řešením nebo nasazením u stejných bojových jednotek jsou však s historií raketových zbraní tak či onak propojeny a bylo by podle mého názoru škoda je z obsahu publikace vyjmout. Do obsahu jsem zařadil zbraňové systémy, které se dočkaly bojového nasazení, byly zkoušeny jejich prototypy nebo alespoň rozestavěny zkušební vzorky. Značně široké plejádě raketových zbraní, které nepřekročily rámec úvah nebo představovaly jen teoretické vývojové alternativy realizovaných programů, se s ohledem na možný rozsah knihy text nezabývá. Jednotlivým typům jsou věnovány samostatné kapitoly, seřazené do větších celků podle výše zmíněných kategorií.