Šumavské povídání aneb Co v kronikách ne

Zvon ve věži se rozhoupal a od svahu Bázumu se odrážel jeho rozjásaný hlas. Je sedm, za chvíli začne pražit slunce a já jsem sotva ve třetině. Opřel jsem se o kosu a mžoural na věž kostela, za kterou se ukrývalo slunce. Měl bych se pomodlit anděl páně, tak jak se to dělávalo po staletí, ale chtělo se mi jen stát a užívat si vůni čerstvě posečené trávy, chladivý dotek rosy a šimrání ještě trochu ospalých slunečních paprsků. Co čtrnáct dní jsem síkl zastrčený šumavský hřbitov, na kterém bylo více zelené trávy než hrobových míst a připomínal téměř bezzubá ústa stařeny. Támhle vzadu leží starý Košák, ke stovce mu chybělo pár let, když zemřel obklopen svými milovanými včelami. Do pravého rohu pohřbily mladou židovku, zastřelenou na sklonku války. Ale náhrobku se nikdy nedočkala, stejně jako německý voják pohřbený i s municí na dnes neznámém místě. Či jakýsi muž, kterému rodina narychlo vykopala hrob a bez obřadu ho uložila. Kousek nad křížem sní svůj věčný sen legendární hajný Paleček, vedle něj sklář, dřevař či největší sedlák ve vsi. Co hrob to příběh. Co příběh to životní moudrost. Bohatství, které nám mnohdy bez užitku protéká mezi prsty.