Šumava… (Hranici přecházejte po půlnoci)

Zdálo by se, že o osudech šumavských převaděčů přes hranici tvořenou železnou oponou i těch, kteří se sami pokusili o útěk, bylo již „všechno“ napsáno. Tato knížka vás ale přesvědčí, že tomu tak není. Jednotlivé příběhy jsou navzájem provázány jak tematikou, tak i prolínáním osudů jejich protagonistů. A vylíčeny jsou nejen dramaticky, ale i mimořádně kultivovaným literárním jazykem, který k beletrizované literatuře faktu právem náleží, ale bývá poměrně vzácný. Nechybí hlubší souvislosti ani filosofická zamýšlení nad lidským osudem, dějinami. Každý beletrizovaný příběh je podložen a dokumentován fakty a doplněn faktografickým komentářem, někdy značně rozsáhlým. Má to svou logiku, neboť autorovi se podařilo získat a využít dosud neprobádané archivní materiály, které náhodou unikly skartaci. A díky nim uvádí údaje dosud neznámé a někdy i podstatně koriguje dosud vžité představy, mj. o působení „Krále Šumavy“ Kiliana Nowotneho. Tato kniha příběhů je tudíž v mnoha směrech i faktograficky objevná. Součástí knihy jsou reprodukce stěžejních archivních dokumentů, dobové fotografie a barevná příloha se současnými fotografiemi „starých míst“ od známého fotografa Šumavy Vladislava Hoška. Kniha příběhů je rozdělena na dvě části nazvané Poslední cesta „Krále Šumavy“ (osm příběhů) a Proti proudu (šest příběhů). Literární osou vyprávění první části (Poslední cesta „Krále Šumavy“) je poslední cesta Kiliana Nowotneho zvaného Král Šumavy s jeho skupinou, která vedla z Německa na území Československa do příhraničního města Vimperku v květnu 1950. Každé ze čtyř hlavních osob tohoto putování, včetně jejich pomocníků, je věnována samostatná kapitola. Příběhy druhé části knihy (Proti proudu) mají širší rámec a kořeny některých z nich sahají až do doby okupace. Hlavně se však týkají období po roce 1948 a období padesátých let, kde „ti slušní polevili v ostražitosti a vlivem ztráty bdělosti se postupem času dostávali na rozhodující místa lidé, kteří v touze po moci byli schopni jakýchkoliv nečestných skutků“. I v této části se rozvíjejí dramatické osudy „všedních“ lidí, kteří se nenechali zlomit a každý po svém zlu čelili. Postava Kiliana, rodáka ze Šumavských plání, mě zaujala už tehdy, kdy jsem byl přítomen jako divák promítání filmu „Král Šumavy“ v sále kina v Sušici, kde měl film 25. 12. 1959 republikovou premiéru. Tehdy okresnímu městu se dostalo té cti proto, že režisér Karel Kachyňa vybral pro některé scény v přírodě místa z pohraničních částí tohoto okresu. V Sušici jsem tehdy bydlel u rodičů a slýchal z různých stran zcela jiné verze příběhu, než byla ta promítaná na plátno. Cítil jsem, že ten pravý příběh bude zahalen tajemstvím, a tak tomu bylo ještě před několika lety, než se mně naskytla příležitost k pátrání v archivních dokumentech. Zásluhou pracovníka Archivu bezpečnostních složek byla k případu nalezena krabice, která shodou podivných náhod unikla skartaci a stala se předlohou k mé práci. Vilém Hrach