Spor o přirozený svět

V době nebývalého rozmachu přírodních věd, ve 20. a 30. letech XX. století, se ve filosofii paradoxně začalo mluvit o „krizi věd“. Jako příznak této krize se jevila metodologická propast mezi vědami o přírodě a vědami o člověku, a také stále naléhavěji pociťovaná neschopnost vědy zodpovídat, či alespoň klást si otázky týkající se smyslu věcí a lidského konání. E. Husserl přichází ve svém pozdním díle s pojmem „Lebenswelt“ („svět života“ či „žitý svět“), který poukazuje na cestu, jak rozkol mezi světem prožívaným a světem vědy překonat. Na Husserlovu expozici problému navázal záhy Jan Patočka, který zavedl český termín „přirozený svět“. Třebaže Husserlovy analýzy vědomí i Patočkův koncept „přirozeného světa“ lidské existence měly prokázat, že nežijeme ve dvou světech, nýbrž ve světě jednom, jehož je věda nedílnou součástí, nadále stojíme před otázkou, jak patří lidský život do obrazu světa, jejž nám věda předkládá, a jakým způsobem patří věda do lidského života.Autoři sdružení kolem Centra pro teoretická studia se k pojmu přirozeného světa vracejí, rozvíjejí zkoumají jej z perspektivy historické, filosofické i z hledisek jednotlivých vědních oborů a kladou si otázku, zda a v jakém smyslu může být tento pojem i dnes nástrojem kritické sebereflexe vědy.