Snadné maso

V tomto příběhu je mnohem víc, než dosud vyšlo najevo. Obyvatelstvo je již pobouřeno tím, co se za poslední rok či dva dozvědělo, ale zná jen zlomek celého skandálu. V Anglii tato epidemie znásilňování dětí groomingovými gangy probíhá nejméně od roku 1988; navíc oběťmi nejsou jen bílé školačky. Navzdory více než desetiletí dezinformací ze strany odborníků na péči o děti, akademiků a politických aktivistů se v prvních tvrzeních (1988 až 2003) uvádělo, že gangy jsou v drtivé většině muslimské. Tuto masivní převahu muslimských mužů v tomto zločinném řádění potvrdila trestní stíhání z posledních tří až čtyř let, je však jasné, že to muselo být známo již dávno a mělo to být zveřejněno. Vzhledem k tomu, že predátoři byli muslimové, orgány, které jsou zodpovědné za ochranu dětí, téměř zcela selhaly ve své práci chránit zranitelné děti. Ze strachu, aby nebyly označeny za „rasistické“, policejní složky po celé zemi důkazy pohřbívaly. Národní agentury se zabývaly kyberkriminalitou, šikanou ve školách a převáděním dětí do Británie - téměř čímkoli, aby se vyhnuly pozornosti tomuto závažnému sexuálnímu a násilnému zneužívání, k němuž dochází v celé Anglii. Když jsme v roce 2013 začali psát tuto knihu, byli jsme ohromeni tím, že establishment odmítá problém těchto gangů vůbec uznat. V letech 1988 až 2011 se v britských médiích objevila sotva jedna zpráva ročně o jejich existenci. Zdálo se nám, že hlavním důvodem, proč těmto gangům jejich 25 let trvající hrůzovláda prochází, je to, že a) gangy nejsou běloši, zatímco většina obětí běloši jsou, a b) na rozdíl od obětí jsou gangy dobře organizované a jsou také součástí vysoce motivované komunity, která jim nejen pomáhá vyhýbat se dopadení, ale někteří členové se skutečně snaží blokovat jakékoli vyšetřování činnosti gangů. Jedním ze způsobů, jak jsme se snažili prolomit politickou korektnost obklopující tuto problematiku, bylo poukázat na historii tohoto fenoménu a na to, že (nebělošští) sikhové byli prvními oběťmi a stále jsou z velké části nepřiznanými oběťmi. Tím jsme chtěli vyvrátit myšlenku, že zabývat se tímto jevem je „rasistické“, a odhalit skutečnost, že téměř všechny instituce, které by měly obětem pomáhat, před tím buď zavírají oči, nebo se aktivně podílejí na utajování. Když tuto knihu dokončujeme, uvědomujeme si, jak moc se média obrátila proti oficiálnímu příběhu, který šířily úřady na celostátní i místní úrovni. Když jsme v dřívější online verzi zveřejnili statistiku nejméně 10 000 obětí, byli jsme zesměšňováni; nyní však vysocí policejní důstojníci a poslanci parlamentu uvádějí, že počet obětí se může pohybovat v řádu desítek tisíc, a dokonce až jednoho milionu. Teď už se nikdo nesměje.