Román 46B

Na počátku bylo slovo. A to slovo přišlo „jakoby odjinud“. Přemysl tvrdí, že někdy slyší celou „brebentící společnost hlasů“, které „nejsou vůbec hrozivé“. Často v tom hovoru nachází „podivný komický smysl“. V tom je asi duch potvor příznačný: jsou děsivé, ale právě tím paradoxně prokazují hojivé vlastnosti. „Nejde o to, aby byl fetiš krásný, ale aby byl působivý, působící, funkční,“ říká Přemysl. Jsou to bytosti odpuzující, a zároveň nějak nečekaně sympatické. Jedna líže z nebeské poštovní schránky nějaké svinstvo, jiná šplhá po stromě s úmyslem skočit a žrát a další vylétá ze skříně, kde se vyjímá jako cár masa obklopený výhní pekelnou, sálající barvami odpolední oranžády. Bytost omotaná drátěným pletivem má tvář omezenou na oči jako vozová kola a hubu až k hrudi. Z boku potvory se derou nožičky nemluvňat jako nějaká Antieva z těla Antiadamova. Každý takový výjev prozrazuje dějovou dynamiku biblických rozměrů, byť se děj odehrává většinou na tak banálních místech, jako je kuchyně, obývák, ložnice nebo nejbližší stráň za plotem. Motivem je pokaždé komunikace, a vždy se jedná o komunikaci nikoli jemnocitnou…