Revoluce s lidskou tváří (Politika, kultura a společenství v Československu v letech 1989

Již více než čtvrtstoletí si každý rok v předvečer 17. listopadu připomínáme výročí počátku nedlouhého dějinného údobí, které jsme si zvykli nazývat Sametová revoluce. Co si ale vlastně připomínáme? Co se tenkrát zrodilo a především co jsme vlastně tenkrát chtěli? Byla to skutečná revoluce, nebo pouhá fraška? Anebo je na místě mluvit o „ukradené revoluci“? Co kdybychom se na chvíli oprostili od oficiálně posvěceného historického výkladu a prozkoumali, co si lidé tehdy mysleli, co chtěli, jak si počínali, čeho dosáhli a také čeho nedosáhli? Co kdybychom se pokusili rekonstruovat, přesněji řečeno vzkřísit, původní smysl, který Čechoslováci revoluci přisuzovali? Právě to učinil americký, česky i slovensky hovořící historik James Krapfl. Jeho kniha Revoluce s lidskou tváří představuje průlomovou práci, která kriticky přehodnocuje dosud tradované výklady listopadové revoluce. Jestliže se většina dosavadních pojednání, analýz a retrospektivních pohledů prakticky výlučně zaměřovala na jednání a motivace nových elit, které vzešly převážně z disidentských kruhů a které se soustřeďovaly zejména v hlavních městech, autor obrací pozornost na skutečné aktéry revoluce, tedy na běžné československé občany, kteří tehdy utvořili autentické revoluční společenství a jejichž hlas ve fanfárách na počest hrstky zasloužilých revolucionářů zcela zanikl. Proti této „elitářské“ a dnes již de facto kanonizované legendě o revoluci vedené skupinkou intelektuálů v Praze a Bratislavě, která je ve skutečnosti pouhou karikaturou skutečnosti, Krapfl staví pohled „zdola“ a ukazuje, jak bylo ono revoluční společenství, tedy lid, postupně upozaděno. Na základě podrobného studia dobových dokumentů shromážděných ve více než čtyřiceti českých a slovenských archivech na okresní, regionální a národní úrovni, z obrovského množství dosud nezpracovaných dobových tiskovin, z tisíců prohlášení, letáků, plakátů, prohlášení pracovních kolektivů, zápisů místních skupin OF a VPN a dalších materiálů, které v oněch revolučních časech vznikaly a šířily se po celém území někdejšího Československa, James Krapfl rekonstruoval podobu dnes již zapomenutého revolučního programu, s nímž se tehdy občané ztotožnili a který se snažili vtělit do sociálních, politických i ekonomických institucí, jakož i podobu nové společnosti, o niž občané tehdy usilovali. Obraz, jenž před námi tímto způsobem vyvstává, otevírá pohled na překvapivě idealistickou revoluci, která byla zároveň sociální i politická, ba do jisté míry náboženská. K ústředním ideálům revoluce a nové společnosti patřily nenásilí, samoorganizace, demokracie, férovost, spravedlivost, slušnost a především lidskost. Občané v roce 1989 usilovali o demokracii, která měla zaručit přímou účast lidí na rozhodování pomocí referend a odvolatelnost politiků, kteří zklamou důvěru voličů. Legitimnost volených zástupců a institucí měla být pravidelně testována lidovým hlasováním, a to nejen ve sféře politiky, nýbrž například i na pracovištích – rovněž ředitelé podniků měli být voleni jejich zaměstnanci. Autor také dokazuje, že demokracie, kterou si lidé v roce 1989 přáli, nebyla v očích lidu a priori neslučitelná s ideály socialismu. Socialismus totiž nebyl natolik všeobecně zdiskreditovaným ideálem, jak dnes tvrdí mnozí badatelé a politici. Lidé si nepřáli návrat ke kapitalismu a jejich požadavky nebyly materialistické povahy. Revoluční idealismus lidu začal velice záhy narážet na odpor ze strany vládnoucích elit, a to jak starých, tak nově konstituovaných, které si přály revoluční proces uzavřít. Jedním z prvních momentů, které svědčily o oslabování demokratického hnutí, byly zákulisní pletichy, které vynesly Václava Havla do prezidentského úřadu, nebo jednání za zavřenými dveřmi, jejichž výsledkem bylo zavedení takového volebního