Příslušník StB Miroslav Pich-Tůma

Tématem nové monografie Miroslav Pich-Tůma. Příběh opravdového komunisty je postava jedné ze symbolických postav období upevňování moci KSČ v Československu. Miroslav Pich-Tůma, narozen roku 1919 ve Východních Čechách, se před začátkem nacistické okupace zapojil do levicového hnutí. V roce 1940 emigroval do SSSR, kde pak prožil dramatickou dobu počátku války německo-sovětské války. I v SSSR se účastnil výhradně odboje organizovaného komunisty. Po absolvování sovětských vojensko-politických kurzů komunistické internacionály byl v říjnu 1944 vysazen jako komisař sovětského organizátorského výsadku Mistr Jan Hus na území protektorátu. Do konce války se účastnil partyzánského boje na Českomoravské vrchovině. Po válce se angažoval v partyzánském hnutí, krátce se účastnil politických akcí KSČ, ale zejména od roku 1946 vstoupil do zpravodajské struktury Zemského odboru bezpečnosti, plnící úkoly ve prospěch KSČ proti ostatním politickým stranám. Po reorganizacích se roku 1948 stal příslušníkem Státní bezpečnosti. Přes relativně krátkou dobu působení se nesmazatelně zapsal do dějin komunistického násilí v Československu. Jako přímý aktér se podílel na několika případech vražd, mimořádného mučení a zneužívání moci. Koncem roku 1949 byl dokonce pro přílišné násilí nucen Státní bezpečnost opustit. Po ročním nasazení na jiném bezpečnostním úseku se na počátku roku 1951 dostal do soukolí čistek v KSČ a jejich prodloužení do bezpečnostních struktur. V inscenovaném procesu s tzv. sabotéry v StB představoval typ vykonavatele rozkazů zrádců v KSČ. Po propuštění z vězení v roce 1957 pracoval jako horník. Díky vazbě a inscenovanému rozsudku na Pichovi ulpěla do jisté míry pověst oběti. I to napomohlo jeho faktické rehabilitaci jako významného účastníka protinacistického odboje. Navázal tehdy řadu nečekaných kontaktů mezi progresivními historiky. V roce 1968 se v rámci otevírání zločinů minulosti dostal znovu do vazby a se skupinou dalších příslušníků StB čelil znovu možnému postihu za zločiny minulosti. Jeho příběh se stal tehdy již známým. Proces se sedmi příslušníky StB se v mimořádných společensko-politických podmínkách doznívajícího Pražského jara stal možností pro zcela ojedinělou otevřenou diskusi historiků na téma násilí a zneužívání moci Státní bezpečností v době etablování komunistické moci v Československu i jistých snah o přenesení odpovědnosti za nežádoucí minulost na osoby vykonavatelů příslušníků Státní bezpečnosti. V době počínající normalizace pak již nebyl soudně postižen a žil pak až do roku 1990 v relativním klidu. Ovšem ani pro normalizační moc nebyl politicky přijatelný, nikdy nedosáhl toužebného znovupřijetí do komunistické strany a věnoval se nejvíce péči o partyzánské tradice. Na počátku devadesátých let se v době vlny zájmu o komunistickou minulost dostal do centra pozornosti. Média ani odborníci však tehdy neměli dostatek podrobných informací, což poznamenalo faktickou úroveň diskuse. Asi i z obav z nového trestně právního postihu se Miroslav Pich rozhodl na počátku roku 1995 odejít dobrovolně ze života. Osobnost Miroslava Picha je klíčem pro poznání mechanismu postupného ovládání situace v Československu po válce. Nová monografie poprvé a na základě řady dosud nevyužitých pramenů mapuje Pichův životopis, postavy dalších, již zapomenutých příslušníků a mimořádně nebezpečných tajných spolupracovníků StB z doby přebírání moci KSČ kolem roku 1948. Kromě toho monografie poprvé detailně a souhrnně popisuje zločiny Miroslava Picha. Dalším komplexem problémů je pak dlouholetá snaha obětí o dosažení spravedlnosti v dalších desetiletích až do devadesátých let, kdy po roce 1989 čelil mediální kampani a zájmu veřejnosti o zločiny minulosti. Monografie s pomocí řady opomíjených pramenů, množstvím literatury odkrývá neznámé aspekty jeho osobnosti, vývoj jeho interpretace minulosti, vztahy Miroslava Picha s historickou obcí, pomáhá lépe pochopit proces uchopení moci KSČ ve státě. Pomáhá i pochopit proces sebeidentifikace vykonavatele se systémem, možnosti zneužití moci.