Příběh černého hřebce

Ondřej Kašpar potkává černého hřebce – divoké a hrdé zvíře. Společně se vydávají na Velkou cestu. Putují krajinou poznamenanou dávnými vinami a stíny okupace. Hledají nový začátek. Je léto roku 1968. Černý hřebec je balada o mužské samotě, o hledání kořenů a o tichém vzdoru proti světu, který ztratil cit. „Některé duše nelze zkrotit, jen pochopit.“ O trápení člověka i zvířete stále víme málo. Nikdo v okolí Staré Baně tomuto hřebci nerozuměl. Ani Fery Krůs – bývalý žokej, který kdysi jezdil s Cirkusem Kludský a všichni ho měli za nejlepšího koňského handlíře široko daleko. Dokázal prodat starou zdechlinu za zdatnou kobylu – ale ani tenhle chlapík s Perym Rayem nic nepořídil. Nechtěl pod sedlo. A do tahu nebyl už vůbec. Zkrátka tady se nedal zpeněžit. Stále Ferymu zůstával na krku. „Má to pomotané v palici, dám vám ho levně,“ řekl Fery Ondrovi, když se s dědou Kováčem před hřebcem zastavili. „Poslední kupec ho hned chtěl lifrovat na jatka, chápeš? Takovýho koně. Tak jsem ho vzal zase zpátky do stáje. Dostal ještě jednu šanci… S každým zvířetem se přeci člověk musí domluvit. Ale tohle je fakt černej prevít. Zkoušel jsem na něj snad všechny fígle – šátek s pachem klisny, povely v maďarštině i v němčině, pohlazení po nose, cukr. Nic nepomohlo. Tohle není jen kůň z obyčejnýho hřebčína. Tenhle má v sobě něco, co už se dávno nevidí.“ Okamžik se dívali jeden na druhého. Hřebec, jak se zdálo, vycítil, že se o něm mluví – zastříhal ušima a zaržál.