Přeskočit horu - Zdeněk Jančařík

„Duchovní cvičení? To není nic pro mě. K tomu jsem nedorostl,“ řekne si část čtenářů. Jiní už mají svou zkušenost, ale očekávali od toho víc. Někde se stala chyba. Ale kde? Autor chtěl původně čtenářům předložit čtivou praktickou příručku, jak zdárně absolvovat duchovní cvičení. Jak se na ně připravit, co si s sebou vzít i nevzít, čím se nenechat zaskočit, co se bude během těch dnů odehrávat v jejich nitru, co je může polekat a co rozptylovat, takže celá snaha přinese jen poloviční užitek. Jenže do duchovních cvičení vstupuje každý i se svým osobním životním příběhem, i ten se tu hlásí o slovo! Před účastníkem cvičení, se tu rozbalují vzpomínky na dětství, na neutěšený vztah s rodiči, na vlastní konverzi a cestu ke kněžství, na duchovní zrání. Aspoň to se přihodilo autorovi knížky, salesiánskému knězi a známému publicistovi. Přišlo to z ničeho nic. Poplašné zařízení v karmelitánském kostele ve mně spustilo vlnu vzpomínek, rozjelo vnitřní film, který se nedal zabrzdit strohými racionálními zábranami. Vytrskl ve mně vnitřní pramen a už ho nešlo zastavit. Duchovní cvičení, která jsem zatím prožíval bez zvláštních emocí, s rutinou podobnou všem předchozím, se proměnila v jízdu do skrytých vrstev mé minulosti. Po hlavě jsem se vrhl do víru svých mladých let, kdy se všechno dělo rychleji a překotněji. Proč někteří lidé věří a jiní ne? Co mají věřící oproti těm druhým navíc? Jak se modlí člověk, který věří? A může se nějak modlit i ten, kdo nevěří? A jak se proboří do toho, čemu se říká víra? Stane se to naráz, nebo postupně, krok za krokem - jako třeba když pochopíme, že jsme do někoho zamilovaní? A co se stane pak? Vyprchá to po čase, nebo to vydrží? A stačí jen uvěřit - a už to máme?