Potkávání setkávání - Listování v osudec - Zdeněk K. Slabý

Nejsou to paměti v obvyklém slova smyslu. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, ruských, německých, japonských, polských, francouzských a dalších zajímavých osobností – spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, herců, kritiků a podobně. Někteří z nich se stali jeho celoživotními přáteli, s jinými se setkával průběžně, s dalšími alespoň při určitých příležitostech. Aby tato potkávání nebyla zapomenuta (o což ho žádala řada přátel a známých), věnoval některým z oněch tvůrců kapitolu v této knize. A aby nespočívalo vše pouze na útržcích vzpomínek, doplnil je ukázkami z korespondence, dobovými dokumenty, výňatky z recenzí, pasážemi z rozhovorů, které mají svá vročení, což bezesporu přispívá k celkové věrohodnosti i po stránce faktografické. Tato samostatná první část oněch portrétů je zaměřena především na osud básníka Konstantina Biebla, který vyvstává i z několika dalších kapitol, věnovaných jeho nejbližším včetně nakladatele Karla Janského, ale také zprostředkuje osobní pohled na život a dílo Karla Konráda, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Viléma Závady, Františka Halase a Vladimíra Holana; z dalších českých autorů jsou tu zařazeny profily Marie Pujmanové, Jana Skácela, Václava Řezáče, Oty Šafránka, Václava Čtvrtka, Vlasty Váňové nebo Jarmily Svaté, k těm starším zde náleží A. M. Tilschová a J. Š. Kubín. Autor neodlišuje pohádkáře a vypravěče dětských příběhů od lyriků a romanopisců, zaměřujících se na dospělé, protože celek literatury a literárního dění je mu právem nedělitelný. Ze zahraničních spisovatelů se k uvedeným jménům přiřazuje kyrgyzský Čingiz Ajtmatov, ruská Agnija Barto, německý Otfried Preussler, jugoslávský Dušan Radović, japonský Yoshitomo Imae a slovenský Ľudo Ondrejov, najdete tu malíře (Františka Tichého, Jiřího Trnku, ale i Radka Pilaře, Milana Albicha a Evu Bednářovou), sochaře (Karla Dvořáka), herečku (Růženu Naskovou). Každé z těch setkání bylo jiné, proto ani jejich zachycení není stereotypní, má svoji osobitou polohu, návraty k zúčastněným chtějí být co nejbezprostřednější (ať jde o Nicolae Labise nebo Ovseje Drize). Jestliže se v nich objevuje odezva časů, o které šlo, je to příznačné; jsou-li tu i zmínky méně lichotivé, je právě nutno je tak brát: jako dobové úsudky (aniž v některých případech ztrácejí svoji právoplatnost podnes). Samozřejmě těchto čtyřicet osobností zahrnuje pouze menší část pozoruhodných setkání, k nimž docházelo. Proto se autor ve svých vzpomínkách chce vracet k další plejádě umělců, s nimiž měl příležitost se poznat, ať doma nebo při pobytech v cizích zemích.