Parmenidés (4. opravené vydání)

Platón se narodil kolem roku 428/427, snad mezi březnem a červencem r. 427, v Athénách či na Aigině. O rodině jeho otce Aristona není známo prakticky nic. Jeho matka Periktione pocházela ze starobylé athénské aristokracie, jež svůj původ odvozovala od Solóna. Značnou část Platónovy biografie tvoří právě to, co víme o této rodině. Platónův strýc z druhého kolena, Kritias, byl totiž hlavou třiceti tyranů; k této skupině náležel rovněž Charmidés, jeho strýc z prvního kolena. Platón byl jistě protidemokratickými myšlenkami ovlivněn již v mládí. O to pozoruhodnější je, že sám nebyl nikterak ochoten dát se radikální cestou svých starších a obdivovaných příbuzných. V mládí prý Platón skládal básně; říká se, že tragédii, kterou napsal, hodil pod dojmem svého setkání se Sókratem do ohně. Když Sókratés zemřel (399), bylo Platónovi dvacet osm let. Spolu s jinými sokratiky se tehdy uchýlil k Eukleidovi do Megar. Později se vydal do Kyrény, aby navštívil matematika Theodóra, který vystupuje v dialogu Theiatétos. Mluví se i o cestě do Egypta, což je zpráva, která se nebere tak vážně jako v době Nietzschově, který v souvislosti s “fenoménem Platón”, o němž pravil, že běží o “vyšší podvod”, konstatuje: “Draze se zaplatilo za to, že tento Athéňan chodil u Egypťanů do školy.” Naopak s jistotou lze tvrdit, že vykonal cestu do jižní Itálie a na Sicílii, která spadá do let 390-389 anebo 388-387, a kterou lze pokládat za skutečný přeryv v jeho životě. V té době již Platón napsal své rané dialogy. V jižní Itálii se dostal do kontaktu s kolonií pythagorejských myslitelů, zejména s filosofem a politikem Archytou z Tarentu. V Syrakúsách, kterým vládl Dionysios I., jenž se snad měl později stát vzorem pozdějšího portrétu tyrana v Ústavě, se seznámil s tehdy dvacetiletým Diónem, vládcovým švagrem. O tomto setkání vypráví VII. list (327a), jehož autentičnost však není nesporná. Po svém dobrodružném návratu do Athén - Platóna nechal Dionysios I. deportovat na Aiginu - založil Platón školu, která měla být podle génia loci, héróa Akadéma, nazvána “Akademií” a která trvala jako formální instituce až do vyhnání platoniků římským císařem Justinianem v roce 529. Na Sicílii odcestoval Platón ještě dvakrát, poprvé v letech 366/365 a potom opět mezi léty 361/360. Dión jej posílil v přesvědčení, že nový vládce Dionysios II. má vlohy k tomu, aby se stal králem-filosofem, a naopak Platón byl zase fascinován představou, že by mohl uskutečnit své filosofické myšlenky o státu (Ep. VII,328c). Jeho očekávání se ovšem nenaplnila. Znovu se stal obětí politických intrik a eskalace politického násilí vedla později dokonce ke smrti jeho přítele Dióna. Siciliské dobrodružství zanechalo zjevně své stopy i na filosofu Platónovi. Neboť jeho pozdní dílo, nazvané Zákony, jemuž Platón zasvětil v kruhu svých přátel všechna svá zbývající léta, je prodchnuto pesimismem člověka, který již nepřemítá tolik o sókratovsky samozřejmém politickém primátu etiky založené na vědění, nýbrž o tom, že je nezbytné držet na uzdě výkon politické moci. Platón zemřel v roce 348/347 ve věku jedenaosmdesáti let. Dílo Vedle Listů, jejichž autentičnost je ovšem sporná, a několika epigramů, napsal Platón patrně jen dialogy. Literární žánr dialogu, v němž se nerozdílně spojuje moment dramaticko-mimetický s obsahově-filosofickým, původně vzniká a žije ze vzpomínky na paradigmatickou činnost Sókratovu. Zdá se však, že postupem doby dialogický žánr v Platónově literární činnosti ustrnuje v pouhou formu a v rozhovoru o zákonech již Sókratés není přítomen. Mezi 34 dochovanými dialogy existují dialogy, které již v antice byly pokládány za nepravé, o některých se pochybovalo sporadicky. Například v 19. století byla zpochybňována pravost dialogů Parmenidés, Sofistés a Kratylos, jež dnes neodmysli