Novostrašecké zkazky

Krátce po druhé světové válce mne výkonný redaktor jednoho regionálního časopisu požádal, abych pro jeho měsíčník napsal seriál článků o památkách našeho města, které by měly vypovídat o pestrosti a proměnlivosti jeho dějin. Poslechl jsem ho, začal jsem na toto téma hovořit s lidmi a studovat adekvátní historické dokumenty.
Popravdě řečeno, moc jsem v úspěch svého jednání nevěřil, neboť podle mých tehdejších znalostí život v Novém Strašecí, až na ničivé požáry, probíhal vcelku bez nějakých velkých mimořádných událostí. Z tohoto mínění jsem však po započetí rozmluv s občany musel brzo slevovat. Z pověstí a zkazek, co mně vyprávěli jednotlivci anebo jež zaznívaly při kolektivních besedách, totiž vyplývalo, že za zdánlivou selankou města docházelo v minulosti k dramatickým situacím. Záznamy, které jsem o nich tehdy pořídil, však zůstaly nevyužity, neboť časopis, v němž měly být otištěny, v oné nestálé době zanikl. Proto jsem je ještě v syrovém stavu založil s tím, že se k nim při vhodné příležitosti vrátím.
Nepředpokládal jsem ale, že se tak stane až za šedesát devět let, kdy mne po přečtení knížky „Lidičky ze strašecké uličky“, kterou vydalo novostrašecké nakladatelství Gelton napadlo, že by mohlo být čtenářsky zajímavé vydat také publikaci o událostech, které mám zachyceny v mých před lety pořízených záznamech lidových vyprávění. A tak jsem tyto zápisky připravil do tisku a nabídl novostrašeckému nakladateli.
Při jejich čtení možná u čtenáře vznikne otázka, jak je to s reálností těchto zkazek, zda lze na ně pohlížet jako na historicky závazné dokumenty. Nelze. Jako jiné výtvory tohoto žánru jsou zvláštním druhem komunikace, který popisuje různé děje, jež lidi zaujaly natolik, že si o nich dlouhou dobu povídali, přičemž na nich mnohdy cosi ubrali, anebo naopak k nim něco přidali – líčí tedy příběhy, které v lecčems mohly proběhnout jinak, nebo dokonce se mohlo jednat i o smyšlený děj.
Zbývá ještě osvětlit, proč je v této knížce obsažena i povídka „Uctívači ohně“, pojednávající o dění více než před dvěma tisíci roky – tudíž dávno před vznikem našeho města a jeho památek. Je to proto, jelikož mnohé v ní popisované děje, řečeno s jistou fabulační nadsázkou, probíhají na stejných místech jako ty, o kterých jednají publikované pověsti. Jak známo, dnešní oblast Novostrašecka byla v době, uváděné v povídce, obývána Kelty, jak dokazují bohaté sbírkové fondy i archeologické nálezy v novostrašeckém městském muzeu, tak kolem Lodenického potoka, Soudného rybníka, Mšece, Čelechovic, Stochova, rybníka Konopasu a dalších míst našeho území.
Existovala zde řada lokalit s intenzivním zemědělstvím, s rozvinutou železářskou činností, švartnovou i keramickou industrií a s pestrou kulturní aktivitou. V pískovně u Mšeckých Žehrovic byla například nalezena plastika lidské hlavy ze třetího století před naším letopočtem, která je jedním z nejvýznamnějších evropských keltských artefaktů. V oboře Libeň, podle vědců, kteří tuto oblast zkoumali, se rozkládalo sídliště, kde se pravděpodobně konaly i porady keltské elity i obřady keltských kněží – druidů. Po Keltech v našem kraji však nezůstaly jen hmotné památky. Mnohé jejich zvyky a svátky slavíme dodnes, pro některé útvary, či lidskou rukou zhotovené předměty, používáme původní keltské názvy a dost možná, že někteří z novostrašeckých rodáků mají i některé keltské geny.