Někdy je červenec

Když jsem se Franty ve svých čtrnácti letech ptal, jakže se ta poezie píše, odpověděl: „Ta se nepíše, ta se šeptá nebo řve, plive do větru nebo chčije do závějí.“ Třináctého července roku 2025 se utopil vOhrobci, daleko od milované Šumavy. Předtím ještě stihl sbratrem Ondrou dobýt MFF Karlovy Vary. Osmrti přemýšlel jako ozměně. Někdy je prostě červenec. Franta Klišík byl pábitel, který by se líbil Bohumilu Hrabalovi. Sdvojčetem Ondrou tvořili jin-jang, celistvou bytost. Franta psal básně azedničil, Ondra zas maloval, zpíval ahrál na harmoniku. Franta si narozdíl od Ondry užíval úspěch knihy Aleše Palána inatáčení celovečerního dokumentu. Dalo by se říct, že on byl extrovertní díl aOndra introvertní. Žili spolu vchalupě po rodičích ve Stögrově Huti apořádali setkávání básníků apřátel, muzikantů asamorostů. Byla radost snimi být. Franta básně nikdy nezapisoval, přicházely kněmu odněkud znebe, když putoval Šumavou, jel vlakem nebo jen tak seděl na stráni. Všechny si pamatoval. Akdyž měl komu, pak recitoval amával zdravou rukou itou, co už nebyla. Byl bohém sduší kluka. Vnoci jsem měl sen, Franta mě vněm navštívil, měl už obě ruce, tu druhou dokonce mohutnější avětší, celý zářil asmál se, objímal mě ašeptal mi do ucha: „Navštiv mě, kdykoli za mnou zajdi.“