Manuál pro uklízečky

Když v roce 2015 vyšel ve Spojených státech výběr toho nejlepšího z povídkové tvorby Lucii Berlinové, vysloužil autorce posmrtně přídomek „nejlepší americká spisovatelka, o které jste nikdy neslyšeli“. Od té doby byl Manuál pro uklízečky přeložen do třiceti jazyků a získal si srdce čtenářů i kritiků po celém světě. V povídkách, které vznikaly zhruba od šedesátých do devadesátých let 20. století, se Berlinová inspirovala dětstvím stráveným v těžařských městečkách na americkém Západu, mládím, které prožila mezi společenskou smetánkou v jihoamerickém Chile, třemi ztroskotanými manželstvími, celoživotním problémem s alkoholem, roky strávenými v kalifornském Oaklandu a Berkeley, na americkém Jihozápadě a v Mexiku, a v neposlední řadě nesčetnými zaměstnáními, které vykonávala, aby uživila čtyři syny a mohla se ve volných chvílích věnovat psaní. Berlinová bývá často přirovnávána k Raymondu Carverovi, Grace Paleyové, Alice Munroové, či dokonce A. P. Čechovovi, avšak její tvorba je především bytostně svá. S brutální upřímností a směsicí humoru a melancholie se čtenáři sdílí lásku k osamělým, ztraceným duším, které uvízly ve světě veřejných prádelen a protialkoholních léčeben, v podřadných zaměstnáních, v nefunkčních vztazích a rozvrácených rodinách. Díky lásce k vyprávění dovede životní prohry a existenciální krize nečekaně přetavit v krásný a očistný zážitek. Ze silně autobiografických střípků tak skládá výjimečný a univerzální portrét lidského osudu.