Jedinečnost a reprodukce fotografického obrazu

Publikace představuje revidovanou a doplněnou teoretickou část autorovy dizertační práce, ve které se zabývá problematikou toho, co představuje originál fotografického obrazu pro diváka i tvůrce a jak se vnímání statusu originálu a jedinečnosti proměňovalo a proměňuje spolu s vývojem fotografie a fotografické technologie. V souvislosti s tím se autor snaží vymezit možnosti definování vlastností uměleckého média a nastolit otázku míry zahrnutí procesu vzniku uměleckého díla do díla samotného. Jako jeden z opěrných pilířů tohoto uvažování mu posloužila dřevní fotografická technologie daguerrotypie, která je jistým ultimativním či referenčním bodem pro celou oblast fotografie. Za takovýto bod je možné ji považovat zejména vzhledem k rezistenci daguerrotypie vůči mechanické reprodukovatelnosti a přímé hmotné souvztažnosti, kterou udržuje s objektem, jehož světelnou stopu zachycuje. Pohled na takovýto bod může posloužit k hlubšímu pochopení celé oblasti fotografie jakožto technologie i obrazového média. Teoretická část je rozdělená do osmi celků, v nichž autor zmiňuje historický kontext vynálezu fotografie a její etablování ve světě umění, ukazuje na příkladu techniky fotogramu složitost přesné definice vynálezu fotografie včetně přesné datace apod. V dalších kapitolách se pak autor např. zabývá otázkou, nakolik fotografie je či není zobrazením a přistupujeme-li k ní jako ke znaku, pojetím originality a reprodukce v souvislosti s autonomií fotografického obrazu, nalezením hranice mezi kopií a falzem v technologickém prostředí média fotografie a konečně technologií daguerrotypie.