Dny, kdy jsem tě miloval nejvíc

V tomto dojemném příběhu se setkáme se dvěma sedmdesátníky, Evelyn a Josephem. Znají se celý život, vyrůstali spolu, založili rodinu, vychovali tři děti, provozovali penzion, odešli na odpočinek. Evelyn ale velkou část života pochybovala, jestli to byl život podle jejích představ. Toužila se věnovat hudbě, cestovat, ale místo toho se starala o hosty a pečovala o děti. Joseph nepochyboval nikdy, rodina a penzion pro něho byly smyslem života. U Evelyn se začnou projevovat zdravotní potíže, nakonec jí diagnostikují Parkinsonovu chorobu. Vyděsí ji to o to víc, že její matka trpěla Alzheimerovou chorobou a rodina byla svědkem toho, jak přichází o vzpomínky, návyky, nepoznává své blízké. Pro Evelyn je nepředstavitelné, že by přišla o svůj svět, rodinu i sama sebe, a rozhodne se, že raději odejde důstojně. Joseph si život bez ní neumí představit, tak začne odchod plánovat s ní. Sdělí svým dětem, že jim zbývá rok života, který si chtějí užít s nimi a vnoučaty. Vracejí se ve vzpomínkách do dětství, k rodičům, k událostem během války, ke společnému životu, problémům v manželství i konfliktům s dětmi, k životu u moře. Děti to nechápou a nesouhlasí s tím, aby dobrovolně odešli. I na vlastní život se však začnou dívat prostřednictvím hluboké lásky rodičů a začnou rozumět tomu, že není Evelyn bez Josepha a Josepha bez Evelyn. Jenže člověk míní…