Deuterokanonické knihy Starého zákona

Deuterokanonické knihy Starého zákona dokumentují židovskou zbožnost a dějiny posledních dbou staletí před Kristem. Jako součást Septuaginty (starověkého překladu hebrejské Bible do řečtiny) vstoupily do křesťanské tradice, i když s různoumírou autoriy. Některé církve čtou tyto knihy jako Písmo, jiné je považují alespoň za "užitečné a dobré ke čtení". Pro všechny čtenáře však zůstávají jedinečným zdrojem poznání světa judaismu v období těsně předcházejícímu novozákonní době. V návaznosti na tradici Bible kralické, jejíž první, šestidílné vydání, zahrnovalo v pátém dílu starozákonní apokryfy - tedy deuterokanonické knihy, vychází nyní také tento svazek. Jako apokryfy se označují spisy, které nebyly všeobecnou církví přijaty do biblického kánonu. Reformační církve uznávají palestinský kánon hebrejské Bible o 39 knihách, zatímco katolická církev a východní ortodoxní církve užívají Starý zákon rozšířený o knihy publikované v tomto svazku. V počátcích reformace byla doporučována četba apokryfů i některými reformátory. Zatímco tedy katolická církev podobně jako jiné církve zastávající širší kánon čte tyto knihy dále jako Písmo, zastánci užšího kánonu je čítávali jako knihy užitečné pro soukromou četbu a poučení. Ať už však čtenář stojí v otázce kanonicity těchto knih na jedné, nebo druhé pozici, zůstávají pro něho jedinečným a těžko nahraditelným zdrojem poznání dějin či myšlenkového světa judaismu v období blízkém době Ježíšově a zdrojem pochopení přechodu od judaismu starozákonní doby k judaismu doby Ježíšovy.