Byla jsem doktorkou v Osvětimi - Musela

Vzpomínky doktorky Giselly Perlové byly jedny z prvních, které vůbec vyšly, a to pouhé tři roky po osvobození. Lze je považovat za nejdojemnější svědectví přeživších i zavražděných z ženského tábora v Osvětimi-Březince. Pohled doktorky Perlové na události v Osvětimi není jen ryze osobní, ale vypráví také o ostatních vězních, dozorcích či nacistických funkcionářích. Jako gynekolog a porodník působila v takzvané táborové nemocnici a v neblaze proslulé laboratoři Josefa Mengeleho. Její lékařskou odbornost nacisté zneužili. Zadání, která měla plnit, byla nepochopitelná, vzpírala se jakékoli vědecké i lékařské hodnotě. Marně se snažila objasnit smysl šokujících experimentů, k nimž Mengele používal židovské, romské i ostatní vězeňkyně a při nichž mu musela asistovat. Její roli ji přinutili hrát pod hrozbou smrti zastřelením, bičováním nebo fenolovou injekcí. Jediné, co mohla konstatovat, že účelem i výsledkem Mengeleho výzkumu bylo mučení a zabíjení. S palčivým sebezpytováním líčí, jak mučivé bylo její rozhodnutí ukončit těhotenství a způsobit smrt dětí, aby zachránila životy několika tisíc žen. Být doktorkou v Osvětimi vyžadovalo výjimečnou odvahu a obětavost, vážila si respektu, který jí za to projevovaly její spoluvězenkyně. Úžasné je, že si uchovala schopnost cítit náklonnost či lásku k trpícím ženám, dokázala je utěšit a někdy i znovu probudit jejich vůli k životu. Ze svých vzpomínek stvořila naprosto jedinečné svědectví. Nikdo nikdy nemůže pochopit, co pro mě znamenalo ničit životy těchto dětí. Po všech těch letech lékařské praxe pro mě bylo zrození stále tím nejkrásnějším, největším zázrakem přírody. Milovala jsem ta novorozeňátka nejen jako lékařka, ale i jako matka, a pokaždé to pro mě bylo, jako bych zabíjela své vlastní dítě, abych zachránila život ženy. Gisella Perlová