Bolest přetrvává a cesta nekončí - Nesmazatelný otisk v podvědomí národa

Lubomír Vejražka navazuje svou novou knihou na dva tituly, ve kterých se rovněž zabýval často opomíjenými tématy souvisejícími s komunistickou represí a jejich nedostatečnou reflexí současnou společností. V roce 2012 vyšla publikace Nezhojené rány národa, ve které popisoval vnitřní dramata protějšků politických vězňů a tragické zkušenosti rozdělených rodin. V roce 2018 publikoval druhou knihu s názvem Jizvy zůstávají – Dědictví zla stále živé, ve které přiblížil především zkušenosti potomků politických vězňů, kteří vyrůstali bez jednoho či dokonce obou rodičů. Autor se s velkým porozuměním dotýká vnitřních světů pamětníků a popisuje jejich ostrakizaci, kterou zažívali desítky let a která v případě potomků politických vězňů do značné míry pokračovala i po roce 1989. Knihy jsou v ostrém rozporu se snahou části společnosti nalakovat komunistický režim na růžovo a jeho represivní podstatu označit za okrajovou. Vrcholem těchto tendencí, které vyvolávají bouřlivé diskuse ve společnosti, byl nedávný výrok děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Michala Pullmanna. Obludný politický monstrproces z počátku padesátých let označil tento vystudovaný historik a vysokoškolský pedagog za údajně autentický demokratický projev vůle dělníků žádajících tresty smrti pro bývalé stranické a státní funkcionáře. Tato absurdní teze, která popírá totalitní charakter komunistického režimu, je ovšem pouze viditelným projevem neochoty značné části historické obce vnímat a zprostředkovat svědectví politických vězňů. Historický výzkum se bohužel po roce 1989 zaměřoval na jiné události a společenské vrstvy. Situace se sice v posledních letech zlepšila, ovšem mezitím již odešla nejen většina politických vězňů, ale také značná část jejich potomků na věčnost. Ze své osobní zkušenosti mohu potvrdit, že roli historiků z uvedených důvodů dlouho suplovali sami někdejší političtí vězni, kteří se někdy až donkichotsky snažili posílit zájem širší veřejnosti o témata spojená s jejich osudy. Týká se to také jejich potomků, jak to dokládá úctyhodná činnost spolku Dcery, který v roce 1999 založily dcery politických vězňů z poúnorového období. Jejich hlavní motivací bylo předat své životní příběhy mladé generaci s cílem, aby se neopakoval komunistický teror, kterému byli vystaveni nejen jejich otcové a matky, ale také ony samotné již od dětského věku. Zdůrazňovaly psychologické vlivy represe na společnost, které se doposud projevují její roztříštěností a nedůvěrou mezi jednotlivými skupinami. Knihy Lubomíra Vejražky patří do stejného myšlenkového proudu a jsou neseny stejným étosem. Přestože jejich autor není profesním historikem, představují jeho knihy svou nadčasovostí a myšlenkovou hloubkou významné dílo, které nelze při bádání o zkušenosti politických vězňů a jejich rodin opomenout.