Až moc blízko

Když jsem poprvé potkala Westona Madigana, zachránil mě. Do Colorada jsem přišla za novým začátkem, bez dolaru v kapse, se zlomeným srdcem a těhotná. Weston mi dal práci fotografky v lyžařském středisku jeho rodiny a druhý den nato natrvalo odjel. Když ho po jedenácti letech spatřím podruhé, stojí v kuchyni mého domku pro zaměstnance okouzlující a od pasu nahoru nahý a opéká si slaninu k snídani. Vzhledem k šoku ve tvářích nás obou jsme ani jeden nečekali spolubydlícího, on dokonce rovnou dva. Mě a mou jedenáctiletou dceru. Nabručený pilot je zpět proto, aby nastartoval nový projekt v rodinném středisku – heliskiing pro klienty. Určitě zvládnu být jeho dočasná spolubydlící, ne? S několika jednoduchými pravidly by nemělo být těžké odolat té neuvěřitelné chemii, která mezi námi je. I vzhledem k tomu, že je to v podstatě chodící kakabus. No, možná kakabus, ale jeho oči říkají něco jiného. Hltá mě pohledem a já mám nutkavou potřebu se ho dotýkat. Kruci, je to ten nejzajímavější chlap na téhle planetě! Zvlášť když se baví s mojí jedenáctiletou dcerou, které tak pozorně naslouchá a která ho dokáže rozesmát. To pak vždycky rozesmějí i mě a veškerá zeď sebeovládání je pryč. Ach jo, vážně nevhodný čas i muž k zamilování. Ale tohle je jen dočasné poblouznění. Obyčejná touha. Nemůžu Westonovi propadnout. Ne-pro-pad-nu Westonovi. Jenže tohle pravidlo si fakt můžu strčit za klobouk, když jsme každý den tak blízko sebe...