Arménská genocida

Publikace si klade za cíl uceleně představit likvidaci osmanských Arménů mladotureckou vládou během první světové války. Svazek je vnitřně rozdělen na dvě části. První, obsáhlejší, se zaobírá historií „velké pohromy“ obecně, zatímco druhá část se zaměřuje na očitá svědectví. V první část se začíná náčrtem obrazu multietnické minulosti Malé Asie. Toto území ještě na přelomu 19. a 20. století obývali společně Turci, Arméni, Řekové, Kurdové, Asyřané, Čerkesové a další etnika. Autor hledá příčiny genocidy v procesech modernizace, demokratizace a šíření nacionalismu, které daly vzniknout mladotureckému i arménskému revolučnímu hnutí. Arménská menšina se tak posléze stala pro mladotureckou diktaturu demografickým problémem, který se uprostřed požáru první světové války rozhodl vyřešit masakry, pochody smrti a asimilací dětí a mladých žen. Při popisu organizace genocidy autor vychází ze současné vědecké literatury a edic pramenů v anglickém jazyce. Kniha je doplněna o analýzu měnícího se obrazu arménské otázky v českém tisku, literatuře a veřejném prostoru obecně od konce 19. století do současnosti. První část uzavírá rozbor paměti na arménskou genocidu a jejího vztahu k politice v zejména národnostně arménském a tureckém prostředí. Zde si autor klade otázku, proč můžeme od poloviny 60. let 20. století vnímat výrazný vzestup zájmu o arménskou genocidu, reprezentovaný nejen aktivismem a vědeckým výzkumem, ale na přelomu 70. a 80. let také dlouhou řadou teroristických útoků. A dále také podrobně analyzuje fenomén popírání arménské genocidy ve vztahu k autoritativní politické kultuře v Turecké republice. Obecný výklad je ilustrován druhou samostatnou části s názvem „Očima svědků“. Ta přináší unikátní svědectví z deníků Marie Jacobsenové a z dalších písemností jejích kolegyň a kolegů, kteří s ní prošli genocidou v provinčních městech Harpút a Mezreh. Karel Hansa, český cestovatel a humanista, navštívil v létě 1922 Marii Jacobsenovou v jejím sirotčinci v Libanonu. Hansa byl jediným známým Čechem, který se přímo zapojil do humanitární přeživším, založil také fond pro arménské sirotky a později na toto téma v Československu přednášel a plodně psal.